globalizovaný dodavatelský řetězec

Jen málo kdo by dnes považoval za zvláštní, že je možné najíst se ve stejné McDonalds restauraci na jakémkoliv místě na světě, nebo vejít do obchodu nadnárodního řetězce v Tokyu a najít tam stejný kousek oblečení jako v Torontu nebo Římě (viz Fig.1). Nejen že nám to nepřipadá zvláštní, mnozí by to považovali za své lidské právo. Jistá forma globálního obchodu existovala již od pradávna (obchod mezi Mezopotámií a protoindickou civilizací minimálně 3200 bc). Tento obchod existoval do jisté míry vždy. Později byl zesílený britským kolonialismem a importem zboží z Asie. To bylo sice stále super-nákladné (a pomalé!), přesto se z komodit jako čaj nebo bavlna mohly stát běžnými brity konzumované suroviny. Kvalita čínského porcelánu byla natolik vysoká, že evropští výrobci napodobovali čínský produkt (nutno podotknout, že ve výrazně podřadné kvalitě), což se jeví z dnešního pohledu jako dost zábavné. Skutečnost, že by však bylo možné produkt nadesignovat v Evropě, bavlnu vypěstovat na druhém konci světa, zpracovat a obarvit na dalším, nastříhat a ušít o dalších tisíce kilometrů dál a poté prodávat v obchodech všude po planetě (a tento proces opakovat pro nové zboží každý týden) je něco zcela unikátního pro náš zeitgeist. Znepokujícím faktem je, že masově vyráběné tričko nacestuje 25 – 63 000 kilometrů – od suroviny po finální produkt. To je víc než 1 a půl krát obvod celé planety. Kromě očividného a znepokojivého množství emisí, které módní průmysl produkuje, přichází také problém s komplexností a tedy i nevyzpytatelností celého výrobního řetězce. Protože každý sub-dodavatel je pouze malým dílem skládačky a protože velké korporace svoje dodavatele mění jako staré boty, nevzniká tak nutnost jakékoliv zodpovědnosti vůči sociálním a environmentálním standartům v daných provozovnách. Dnes je vše v módním průmyslu pouze otázkou ceny – a protože produkce bavlny je aktuálně z přírodních vláken nejlevnější (díky vyšlechtěné odrůdě, ale také vykořisťování farmářů globálního jihu) stává se dovezené tričko z Indie nebo Číny levnějším než jakákoliv lokální alternativa.

Dalším efektem globalizovaného trhu je extrémní propojenost a tedy i závislost jednotlivých dodavatelských zemí a odběratelů. Dostali jsme se do situace, kdy jsou lidmi vytvořené systémy natolik komplikované a navzájem propojené, že se celá síť stává více náchylnou na drastické propady a výpadky. Období extrémního sucha v regionech jako je Indie se odrazí na ceně a kvalitě vyvážené bavlny, a tedy i produkci po celém světě. Nedostatečná diverzita dělá systémy náchylnějšími na výkyvy z normálu, a tedy i jejich nečekaný kolaps. Stejně jako je kůrovcová kalamita způsobena nedostatečnou diverzitou porostu, závislost států na exportu jedné suroviny a importu všeho ostatního může vést ke katastrofálním dopadům na místní komunity. Hyperlokálnost může být jeden z nástrojů, jak zvýšit diverzitu, odolnost, a tím i posílit soběstačnost a jistotu.

(...) Globalization grants people and nations greater reach, but it destroys modularity and sweeps away circuit breakers. Creating a 'network of networks', an oft-proclaimed aim of governments, banks, tech firms and corporations seeking mergers and acquisitions, could scarcely be better designed to spread contagious collapse.

Zdroj: GEORGE MONBIOT, Regenesis p. 31

fig.1 - obchod Zara v Tokyu

protiútok „lokálních“ značek

Jak se citlivost spotřebitelů k zodpovědnější výrobě oblečení zvyšuje, objevují se stále nové způsoby, jak této nově nabité angažovanosti zneužít. Být označován za „udržitelnou značku“ je v dnešním světě velká konkureční výhoda (neboť přes 50 % zákazníků dává přednost “zodpovědnější” alternativě) a také jistý kulturní kapitál. O greenwashingových praktikách velkých korporací nemusím asi nikoho přesvědčovat – to už je dnes spíš standart než něco nad čím by se člověk pozastavil – ale zneužívání této zelené terminologie je časté i u menších značek. Právě pojem „local-business“ se stal jasným ukazatelem etičtější alternativy k velké globalizované produkci. Cedulky „Made in Italy“ (Fig.2) vábí zákazníky na tradiční evropskou výrobu – přitom jsou často produkty vyráběny za hranicemi EU a v Itálii se provedou pouze poslední kroky (tyto praktiky zákony nezakazují, právě naopak). Stejný problém ale setrvává i u značek, které svoje produkty skutečně vyrábí na území, které avizují. Lokální výroba trička v České republice totiž stále obnáší využití dovážené bavlny, polyesterových nití a dalších komponentů v případě složitějších kousků. Iluze o nízké uhlíkové stopě a skutečně tradiční, lokální výrobě se rozplývá.

fig.2 - Loro Piana, ikonická italská značka

Loro Piana, the ultra-luxury Italian brand owned by LVMH, was placed under judicial administration on July 14, after the Milan Tribunal found evidence of worker exploitation in its Italian supply chain. The 26-page court ruling, reviewed by Glossy, reveals how the brand subcontracted the production of its garments through front companies to Chinese-owned factories in Lombardy. The factories were operating in breach of multiple safety and labor laws.

Zdroj: Inside the Loro Piana scandal: Labor abuse, court oversight and the myth of sustainable luxury

dematerializace designového procesu

Západní civilizace prochází de-industrializací - „špinavé“ továrny se přesouvají do zemí globálního jihu, kde produkují emise, znečišťují vodu a vzduch a vykořisťují místní obyvatele. Takže zatímco si ukazujeme prstem na rostoucí emise zemí jako Čína nebo Indie, většina produktů, které používáme každý den pochází právě od tam (a tedy i jejich uhlíková stopa). S dostupností tohoto out-sourcování dodavatelského řetězce se stala nutnost „umět věci vyrobit“ jen pouhým přežitkem. Zatímco na českých školách zaměřených na módní design důraz na řemeslo přetrvává, v ostatních evropských zemích už je to spíše neobvyklé. Designér je trénován ve formě, rozpoznávání trendů a vizuální komunikaci značky – samotná výroba a její materiální realita je už pak otázkou čínských sweatshopů. To platí i v oborech jako je grafický design – web, který vznikne není jen nápad, ale běží na nějaké technické infrastruktuře s obrovskou škálou závislostí, které mají svoje vlastní politické implikace. To, že může dnes člověk strávit celý život navrhováním kalhot a triček, bez toho, aby jen okem zahlédl pole na kterém se pěstuje bavlna, kterou využívá, je absurdní. Vytváří to velikou asymetrii v rozhodování mezi tím co nás baví dělat (nebo co si myslíme, že musíme dělat) a mezi tím, jaké jsou dopady tohoto chování. Rozhodovali bychom se jinak, kdybychom věděli, jaké jsou následky našich rozhodnutí? Kdybychom na vlastní oči viděli vysychající Aralské jezero, nebo hory námi vyhozeného oblečení, které se v zemích globálního jihu nepřestávají kupit? Valná většina designérů přijde do styku pouze s výslednou látkou, kterou jsou vycvičeni hodnotit podle její kvality, ale už se zcela ignoruje celý proces, který tomu předchází.

fig.3 - usušený len, připravený na zpracování na vlákno

co je to hyperlocal?

Právě na to se snažíme reagovat s naší produktovou řadou a konceptem Hyperlocal. Dotažení „lokálnosti“ do konečného důsledku. Pokud jsou lokální kalhoty jakékoliv kalhoty ušité v Česku, hyperlokální kalhoty musí být z materiálů a surovin, které je možné získat na území střední Evropy. To hned eliminuje suroviny jako: bavlna, hedvábí, exotické kůže, slonovina (na knoflíky) atd… Umělé materiály jako polyester nebo nylon můžou být technicky vzato, jako deriváty ropy, na našem území vyrobeny, ale negativní dopady (a samotná složitost) jejich produkce v kombinaci s nefunkčností během nošení a nerozložitelností po skončení života v naší skříni je eliminují poměrně jednomyslně. Naopak materiály jako: vlna, konopí, kůže a len jsou naprosto perfektními kandidáty pro naše podmínky. Len je právě takový materiál, který se na našem území pěstoval po staletí. Bohužel byla jeho produkce v České republice úplně ukončena po roce 2007 (Fig.4), kvůli nekonkurenceschopnosti (s ostatními státy EU, ale i dováženými materiály z Číny, Indie atd). V naší výrobě můžeme tedy pracovat s lnem při nejlepším z Polska nebo Francie. I to ale vnímáme jako výrazný posun od materiálů dovážených z Číny nebo v lepším případě z Turecka.

fig.4 - vývoj pěstování lnu přadného v čr

prototyp num.1

S myšlenkou sériové řady hyperlocal jsme si začali hrát na podzim roku 2024. Zajímalo nás, jestli můžeme takto „radikální“ koncept dotáhnout do finálního produktu. Je to pro nás výzva, jak posouvat standarty ve výrobním procesu a reálně „inovovat“ v módním průmyslu, který je posedlý pouze inovací ve formě/vzhledu (nové způsoby, jak zaujmout zákazníka, šílenější vzory, barvy, střihy atp.). Ve skutečnosti už je na oblečení málo co potřeba vylepšovat - víme jaké střihy lidem sedí, víme jaké materiály jsou pohodlné a vydrží a víme i jak takové produkty poměrně jednoduše a levně vyrobit. To bohužel nezapadá do současného tržního paradigmatu, kdy jsme chyceni v pasti nekonečného růstu ekonomiky a tedy i produkce artefaktů, které by za normálních okolností nemuseli vzniknout. Někdy je tedy nejlepším krokem vpřed – krok zpět. Náš první pokus o hyperlokální produkt, jsou lněné kalhoty z kolekce SS25 (viz Fig.5). Na kalhoty využíváme lněné plátno utkané v České republice (bohužel o původu příze jsme se nedozvěděli, pravděpodobně je z Francie nebo Belgie). Tím pádem jsme zajistili, že 2 nejdůležitější kroky ve výrobě - látka a šití jsou dělané na našem území. Stále je ale pár míst, kde bychom to mohli vyřešit lépe:

1. knoflíky – rozhodli jsme se upustit od zipů (ty jsou složité materiálově a lokální alternativa možná ani neexistuje) a vsadit na knoflíky. Ty jsou bohužel z coroza, což je sice přírodní materiál (a tedy rozložitelný, narozdíl od běžných plastových), ale nejedná se o lokální materiál. Jednoduchou aternativou by byly knoflíky ze dřeva.

2. cedulky – každý produkt vyrobený v Evropské Unii musí obsahovat cedulku se složením – ta naše je bohužel vyrobená z bavlny (opět, alespoň je ale rozložitelná). Alternativa je opět nasnadě a to použít na cedulku len.

3. nitě – 99,99 % oblečení dnes, je vyráběno pomocí polyesterových nití. Stal se z nich průmyslový standart – jsou levné, pevné a vydrží (možná až moc dlouho, nejsou biologicky rozložitelné). To platí i pro naše lněné kalhoty, protože jsme neměli čas na dostatečný výzkum využívání některé z alternativ (len, bavlna, tencel).

fig.5 - první skoro-hyperlokální kalhoty humanoddity

manifest produktové řady hyperlocal

Po důkladnějším rozebrání problémů s první verzí kalhot a pokročení v rešerši docházíme ke stanovení základních principů produktové řady hyperlocal, dle kterých se budou řídit naše následné rozhodnutí v designovém procesu:

1. Lokálnost
   Chceme pracovat s materiály, které lze získat na území střední Evropy, jako je len, konopí, vlna, dřevo či kůže. Vzhledem k současnému stavu produkce lokálních materiálů se řídíme heslem: ALAP (as local as possible) – využívání nejlepší možné varianty v daný moment s důrazem na možnost danou surovinu v budoucnu nahradit skutečně lokální alternativou.
2. Biologická rozložitelnost
   Klademe důraz na uzavřenost životního cyklu produktu. Jako důležité vnímám využívání materiálů, které jsou v přírodě rozložitelné, aby bylo možné navrátit suroviny, které jsme si od země vypůjčili a zachovat tak přirozený přírodní koloběh. Recyklaci nevnímám jako šťastné řešení, protože její zavedení je složité a často velmi nákladné.
3. Cenová dostupnost
   Jelikož má produktová řada představovat alternativu k současným řetězcům s rychlou módou, je nutné nastavit cenu tak, aby byla skutečně dosažitelná pro většinovou společnost.
4. Transparentnost
   Umožňujeme vystopovat původ surovin a sdílíme dodavatelský řetěz se zákazníky. Stejně tak sdílíme cenovou politiku a jednotlivé vstupní náklady, což je zásadní pro edukaci a zviditelnění absurdity dnešního trendu levné módy.
5. Jednoduchost
   Dáváme přednost jednodušším řešením a volím cestu s nejčistším výsledkem. Cílem není vytvořit oslnivý nebo formou-překvapivý produkt, ale naplnit jeho koncepční záměr a zároveň uchovat co největší neutrálnost a nadčasovost. Tato jednoduchost by se měla prolínat celým výrobním řetězcem – od nití a látky, střihu až po branding.

prototyp num.2

Protože první verze nesplňovala všechny požadavky, které bychom na hyperlokální kalhoty měli, rozhodli jsme se pokračovat v navrhování a tak vznikl druhý prototyp. Ten už splňuje všechny body našeho manifestu, sepsaného výše. Jako největší inovaci vnímáme nyní plnou rozložitelnost (produkt je zcela plast-free) a utahování pasu pomocí šňůrek, které lze libovolně uvazovat. Dodavatelský řetězec si můžeš prohlédnout zde.

fig.6 - ukázka utahování v pase

komponenty

1. Poklopec a pasový límec
   Řešení zapínání a pasového límce bylo nejzásadnějším designovým rozhodnutím, které mělo ovlivnit jak výslednou cenu, tak samotnou formu. Protože bylo naším cílem navrhnout jednoduché kalhoty – které budou především dostupné – bylo rozhodnutí vynechat poklopec na knoflíky nebo zip přítomno skoro od začátku.
   Protože jsme nechtěli sáhnout po běžném utahování pomocí jedné šňůrky, které není moc praktické (pokud v kalhotách není guma, kterou jsme používat nechtěli) a ani estetické – rozhodli jsme se pro rozdělení utahování pomocí šňůrek do dvou, na sobě nezávislých tunýlcích. Je to dobrá cesta, jak umožnit při oblékaní (a rychlém povolování, například při cestě na záchod) více poloh a tedy i příjemnější nošení. Samotné utahování pomocí šňůrek zároveň umožňuje větší flexibilitu v pase, což zaručuje lépe padnoucí kousek bez nutnosti zabírat / povolovat kalhoty v pase, nebo nosit pásek a zároveň tedy i menší množství výsledných velikostí. Umístění těchto tunýlků je strategicky na bocích, aby po stažení vznikal efekt řasení pouze na stranách. Díky tomu se daří vyhnout řasení nad hýžděmi, které není příliš lichotivé.

2. Nitě
   Při hledání alternativy k polyestrovým nitím jsme sestavili seznam možných materiálů, dle kterého jsme následně volili: 1) len, 2) Tencel™, 3) tradiční viskóza, 4) bavlna, 5) polyester (seřazeno od nejideálnějšího po nejméně ideální). Protože se lněné nitě ukázali jako výrazně nákladnější (100 kč za 100 metrů vs 5 kč za 100 metrů tencelové nitě), rozhodli jsme se sáhnout po Tencelu (což je zodpovědnější alternativa k viskóze). Nitě jsou sice předeny v současnosti v Portugalsku, jelikož se ale vlákno získává ze dřeva, je jeho případná výroba v budounu možná i u nás.

3. Etikety
   Označení složení kalhot jsme vyřešili pomocí lněné látky (jedná se o zbytkový materiál z přechozí verze kalhot), potisknuté samo-sestavovacím razítkem. Na vyšívané etikety jsem využil zbytek lněné látky, ze které jsem šil samotné kalhoty a speciální vyšívací nit od německé značky Madeira , která vyrábí nitě z Tencel™ Lyocellu o kterém jsem již psal výše.

fig.7 - druhá verze hyperlokálních kalhot humanoddity

mapa dodavatelského řetězce:

odhadovaná vzdálenost:

výrobní náklady:

odkazy:

• Inside the Loro Piana scandal: Labor abuse, court oversight and the myth of sustainable luxury
• your t-shirt traveled 39000 miles to get to you and its killing the planet
• The EU Ecolabel
• Label Lies: What Are the Legal Consequences of Misleading “Made in Italy” or “Organic Cotton” Claims?
• BBC - China's emissions may be falling - here's what you should know
• Wikipedia - Aral sea
• Nationa Geographic - ​Fast fashion goes to die in the world's largest fog desert
• EU - Textile Label
• produktová řada hyperlocal
• Tencel